Kurapaty – tragické místo běloruské historie.
Kurapaty (bělorusky Курапаты) je lesní komplex na předměstí Minsku a místo, kde byly zastřeleny a pochovány oběti stalinských represí v Bělorusku.
Odkrytí a exhumace ostatků historikem a archeologem Zianonem Paźniakem v roce 1988 vedlo v Bělorusku k povstání nezávislého hnutí za suverenitu.
Odhaduje se, že v Kurapatech v letech 1937 – 1941 zahynulo 200 až 300 tisíc představitelů běloruské a polské inteligence a pravoslavných, katolických, muslimských a židovských věřících. V jednom z hrobů byly nalezeny také ostatky polských důstojníků.
Článek historika Zianona Paźniaka a inženýra Jauhiena Šmyhalova „Kurapaty. Cesta smrti”, který 3. června 1988 vyšel v časopise „Literatura i Mastactva” (hlavní periodikum tehdejší Perestrojky), vyvolal politické změny v Bělorusku. Redakční rada se rozhodla vydat materiál popisující zločiny NKVD (předchůdkyně KGB) na konci třicátých let minulého století i přes odmítavé stanovisko komunistické strany. Text článku byl publikován v časopisu, který vycházel v nákladu 8 tisíc kusů. Během několika dní se rozšířil mezi všechny obyvatele Běloruska. Přetisk se ocitl i v zahraničních médiích.
Úřady sovětského Běloruska byly nuceny jmenovat speciální komisi, která měla za úkol prozkoumat pravdivost údajů obsažených v článku. Po více než roce komise prohlásila, že desítky tisíc lidských koster zakopaných v kurapatském lese jsou zlomkem obětí NKVD a blíže neurčené množství ostatků z kurapatských hrobů bylo po 2. světové válce odvezeno neznámo kam. Podle Paźniaka zde bylo zavražděno kolem čtvrt miliónu Bělorusů.
19. června 1988 se v Kurapatech konala manifestace proti stalinizmu, které se zúčastnilo 25 tisíc lidí. Současně byla jmenována komise, která měla prozkoumat okolnosti zločinu. Nespokojenost s její prací vedla k založení „Výboru § 58 TZ” (podle čísla paragrafu 58 Trestního zákonníku Sovětského svazu, podle kterého byli odsuzováni „nepřátelé lidu”), ze kterého posléze vznikl „Martyroloh Biełaruśi”, který se inspiroval ruským Memoriálem, jež ze zabýval shromažďováním informací a dokumentací všech zločinů spáchaných komunistickým režimem. V čele Výboru stáli Zianon Paźniak a známý běloruský spisovatel Vasil Bikaŭ.
Jeho aktivisté později spoluzaložili Běloruskou lidovou fronu (BNF), která se odvolávala na tradici Polackého knížectví a Velikého knížectví litevského, bojů za nezávislost Tedeáše Koščuška a Kastuse Kalinoŭského. Aktivisté vytvářené Fronty vycházeli z předpokladu právoplatné existence první běloruské republiky (Běloruská lidová republika), která byla vyhlášena 25. března 1918. Všechny ostatní státní organizace v Bělorusku , které existovaly po Běloruské lidové republice, považovali za formy okupační vlády.
V roce 1994 navštívil Kurapaty prezident Clinton. Během své návštěvy Clinton daroval tamějším obyvatelům granitovou desku s nápisem „Pro běloruský národ od národa amerického”. Pomník nazývaný „Clintonova lavička”byl již několikrát poničen neznámými chuligány.
Mnoho negativních ohlasů vzbudil režimem Alexandra Lukašenka prosazovaný projekt vybudování dálnice středem území, kde jsou pochována těla obětí. V roce 2002 oblast okupovali aktivisté běloruské demokratické mládeže protestující proti stavbě dálnice v okolí Kurapat.
Na podzim roku 2004 postavila Běloruská židovská společnost v lese pomník k památce zavražděných židů, křesťanů a muslimů.
Kždý rok se zde během Dziadů (běloruský svýtek zemřelých) zhramožďují tisíce lidí, aby uctili památku zavražděných během masových čistek. První taková demonstrace byla v roce 1988 brutálně rozehnána milicí. Od té doby akce probíhá pokojně.
Zločin v Kurapatech nebyl do dnešní dne administrací prezidenta Lukašenka uznán za zločin proti lidskosti. V sovětských dobách z něj bylo obviňováno hitlerovské Německo. V současném Bělorusku se o něm mlčí.
zdroj: http://svobodne-belorusko.wz.cz/